Agorafobie
Když se jedince trpícího agorafobií zeptáte, čeho se bojí, zpravidla říká, že má strach, že ho potká nějaké neštěstí, když je daleko od bezpečí domova, a že mu nikdo nepomůže. Podstatou agorafobie je však strach z panického záchvatu v situaci, ve které není dostupná pomoc nebo ze které je obtížné se vzdálit.
Kromě samotného strachu z příznaků paniky mohou mít lidé trpící agorafobií strach z toho, co by řekli druzí lidé, kdyby jejich záchvat paniky viděli, strach ze ztráty sebeovládaní nebo strach, že se zblázní. Mohou se bát, že omdlí, začnou šíleně ječet nebo že nedokážou udržet stolici a tím na sebe přitáhnou pozornost ostatních lidí. Postižení se proto vyhýbají dopravním prostředkům, supermarketům, velkým prostranstvím, návštěvě kin, divadel, v těžších případech i jakémukoli opuštění domova bez bezpečného doprovodu. Většinou je uklidňuje přítomnost někoho, komu věří, že by jim v situaci pomohl. Čím je jedinec více vzdálen od lékařské pomoci, tím bývá jeho strach silnější.
Františka je 32letá matka dvou dětí, kterým je pět a sedm let. Po prvním porodu začala trpět úzkostí, když byla venku sama. Úzkost měla především v obchodech, nebo když měla cestovat metrem, později i tramvají a autobusem. Aby mohla jet hromadnou dopravou nebo jít nakoupit, musel ji doprovázet manžel nebo přítelkyně. Krátce po druhém porodu se situace ještě zhoršila. Františka se bála opustit byt. Styděla se za to. Ale kdykoli se snažila strach překonat, rozbušilo se jí srdce, točila se jí hlava, bála se, že omdlí. A kdyby omdlela, nikdo by se přece o malé děti nepostaral.
Zdeňkovi je 35 let. Je dosud svobodný, žije ve svém bytě v malém městě v jižních Čechách. Nemůže cestovat. Je schopen dojet na kole ze svého bytu do banky, kde pracuje, může tam také jít pěšky, i když je to skoro 5 km, ale není schopen tam dojet autobusem. Velmi kruté je to v zimě. Dokáže cestovat pouze vlakem, to mu nevadí ani na velké vzdálenosti, protože je tam toaleta. Zdeněk má strach, že by se mohl cestou pomočit. Proto musí neustále chodit na záchod, aby se mu příliš nenaplnil močový měchýř. Nemůže vydržet na schůzích, když trvají déle než 30 minut, má totiž strach, že se určitě pomočí, ačkoli se mu to nikdy nestalo.
Vlasta, 29letá zdravotní sestra na mateřské dovolené, říká: "Pokud není obchod příliš plný a pokud u mě stojí manžel, dokážu to zvládnout. Když však musím stát ve frontě, napadají mě různé myšlenky: co když omdlím, nedokážu dát nákup do tašky, prodavačka uvidí, jak blbě vypadám, a řekne to. Co když mi něco spadne a rozbiji to, každý se na mě bude dívat. Zpanikařila bych a utekla z obchodu, vím, že bych se hrozně znemožnila."
Janě je 38 let. Problémy má už víceméně 9 let. Začalo to půl roku po narození třetího dítěte. Dostala záchvat úzkosti, že se jí něco stane, udusí se nebo zblázní, když stála ve frontě v samoobsluze. Potom začala mít obavy do samoobsluhy chodit. Nový záchvat dostala, když byla na náměstí, kde bylo hodně lidi. Začala se vyhýbat velkým prostranstvím. Postupně však začala mít strach vycházet z domu. Všimla si, že je to o něco lepší, když jde s někým. Buď s manželem, nebo s nejmladším z dětí. S manželem dokázala jít i nakoupit, ovšem jenom ve všední den mimo nákupní špičku, když bylo v obchodě málo lidí. V sobotu nakupovat nedokázala. Přestala chodit s manželem do kina, protože cítila, že se ?dusí ve tmě?.
Zdroj: Speciální fóbie, nakladatelství Portál
Komentáře
Bohužel ani s jedním psychologové ani psychiatři nepracují a tak lidé jen polykají antidepresiva, která ale mejí vedlejší účinky. Vím o čem píšu, také jsoem si tím prošla, njavíc jsem měla i dost fyzických problémů, ale já jsem hledala a hledala, až jsem našla EFT a Rekonektivní léčení, zachránily mi život a uzdravily a proto se jim věnuji naplno a profesionálně.
Prostě jsem hledala a našla informace a hlavně jsem si je ověřila a uvěřia,neodmítla jsem je jako to dělají někteří lidé.
já jsem...Asi sem už nechodíte,když jste vyléčená, ale jak já vám závidím. Procházím tím, a i když se snažím také přesvědčit, tak to nejde. Jak jste to udělala?
já jsem agoru porazila. Nejsem vyléčená, to netvrdím, ale můžu normálně fungovat. Agoru jsem měla spoustu let. Jednou se mi dostavil takový zvláštní psychický stav, těžko popsatelný, ale při něm jsem si byla naprosto jistá, že ataky agory zvládnu a ono se mi to opravdu povedlo. Ataky mi nepřestaly mávnutím proutku, to vůbec, dostavovaly se dál, ale jak jsem si maximálně věřila, tak slábly a slábly, až vymizely. Uvěřila jsem a přesvědčila jsem samu sebe, že to dokážu a opravdu se to stalo.
Přeju všem, abyste měli štěstí a s agorou zamávali :-)
- Odpovědět
Pošli odkaz