Za maskou je člověk

Otázky, jako jsou ty výše zmíněné, se tváří v tvář mas­kám na karnevalu člověku po chvíli vnucují. Napadlo vás však někdy, že se pohybujeme po celý rok, den za dnem, ve svém povolání a obchodním prostředí, v pracovních dnech a v privátní sféře právě takovým maškarním shonem? Že lidé, s nimiž máte co dělat při obchodování a na schůzích, na do­volené, před soudem, v nemocnici, v zábavním podniku nebo kdekoli jinde, nejsou vůbec takovými, jakými se dělají?

Mnoho chytrých knih nám ukazuje ty nejrůznější cesty k poznání člověka - pomocí typologie, systematiky, psycho­logie, hlubinné psychologie, intuice nebo prostě empiricky. Naučná a populární literatura však podle mého názoru ne­zdůrazňuje dostatečně tu nejdůležitější skutečnost: že kaž­dý, skoro každý, koho potkáváme, pobíhá po světě se svým pravým já schovaným za maskou, zkouší za ni skrýt své zá­měry a nedostatky, usiluje se skrze přetvářku přizpůsobit společenským normám. Stejně tak se snaží kultivovat vy­tvořené nebo vypůjčené image, přehrává sobě a ostatním nějakou roli, možná proto, že věří, že musí vyhovět pravým nebo domnělým očekáváním, nebo chce pózami sám sobě pochlebovat a druhým imponovat.

Maskou se v psychologii označuje tendence vlastní lid­skému sociálnímu jednání, tendence zakrýt před ostatními lidmi své skutečné názory a postoje dobrovolně přijatým výrazem.

Neměli byste vždy vycházet z toho, že člověk za maskou je prostě pravým opakem toho, co předvádí svým maskováním. Samozřejmě, je to často tento případ; přesto se musíme vždy ptát, co by mohlo být cílem maskování: kom­penzace slabostí, nevýhod a nedostatků, které člověk má, nebo o nichž si alespoň myslí, že je má? Předstírání nebýva­lých kvalit, aby sám sebe učinil důležitým nebo zajímavým? Nebo místo toho: Přizpůsobení se skupinovému chování ze strachu z postavení outsidera? Ustoupení nátlaku okolí, ať už ve formě výkonu nebo horlivého následování společen­ských norem? Pokus vypadat jako milováníhodný ve slepé víře, že odměnou nalezne lásku?

Ať už je maskování záměrné a účelné, neboje přítomno jen jako bezděčná, nevědomá reakce, v každém případě si jím chce člověk vydobýt výhody, získat pohodlí a vyhnout se potížím. Tak může slaboch a úzkostlivý člověk zaujmout pózu silného a sebejistého a utajit zranitelnou povahu, na­háněje strach svým partnerům či protivníkům. Na straně dru­hé může touto cestou člověk průbojný a sebejistý předstírat efektně nejistotu, slabost a bezmoc, aby obdržel vytouženou výhodu materiální nebo duševní kvality.

Buduje-li si někdo svůj image, protože potřebuje zvlášt­ní ideální obraz sebe samého, aby tím mohla vzrůst jeho chabá sebedůvěra, nebo věří-li, že se musí z ohledu na utis­kující většinu přizpůsobit konvencím a k nerozeznání se uniformovat, nemění to nic na skutečnosti, že cílem je do­sáhnout vždy toho samého: opatřit si výhodu.

Odhlédnuto od mála velmi svobodných, autonomních nebo despotických lidí, nebo od těch, co jsou vám velmi blíz­cí a důvěrně známí, můžete počítat s pravidlem, že při sebeprezentaci lidí ve vnějším světě se vždy jedná o masky. Ná­sledně byste se měli sami sebe ptát:

-      Kdo a co se ve skutečnosti ukrývá za maskou?

-      Které chyby a úmysly má maska schovat, které nedo­statky kompenzovat?

-      Jaký dojem chce člověk předestřít, jakého účinku do­cílit? Nadhodnocení? Zlehčení?

-      Který druh image tu člověk vytváří - a za jakým úče­lem: aby učinil dojem na druhé nebo podpořil své se­bevědomí?

-      Co znamená orientace na ideály a vzory, které člověk horlivě následuje?

-      Je maska uniformity a přizpůsobení se kolektivnímu úsilí zapříčiněna upadajícím pocitem vlastní ceny? Je kumpánství spojeno s touhou být akceptován, uznán, přijímán? Nebo je kapitulací ze strachu před tlakem většiny?