Reklama

Opětovné hledání první lásky

Jedna stará moudrost praví, že člověk stále znovu hledá to, co mu kdysi přineslo nejhlubší uspokojení a štěstí. Francouzi to vyjadřují slovy

Podobně je tomu i se slastí. Stále znovu toužíme po shledání s tím, co jsme kdysi prožili jako nejhlubší slast, a v našem hledání se svérázně a často nevysvětlitelně proplétá osud s náhodou ? s tím, co považujeme za náhodu. Když se spojí v jediném prožitku připravená duše, emocionální otevřenost a eroticko-smyslové podráždění, může to způsobit takový pocit štěstí, že jej pak trvale vyhledáváme. Toto spojení připravené duše a vnějšího podnětu v jednom okamžiku nás může právě na takový prožitek takříkajíc naprogramovat. Osudovost či zdánlivá náhodnost těchto programů tkví v tom, jestli byl tento prožitek vyvolán člověkem, přírodním nebo uměleckým prožitkem ? možností je mnoho. Určitá vůně, určitý zvuk, posunek, tvar, leccos nás může tak zasáhnout a oblažit, že to pak nepřestáváme hledat. Jsme fascinováni, kdykoli se s tím znovu setkáme. A člověk je tím bohatší, tím nadanější pro štěstí, čím intenzivněji je schopen takto milovat a čím více věcí na světě ho dokáže takto zasáhnout a oblažit.

Georges Bernanos kdysi řekl: ?Nic nemilovat, to je pravé peklo.?

Také člověk s narušeným vývojem schopnosti milovat lpí na své ?první lásce?. Jeho tragédie spočívá v tom, že svou první lásku mohl prožít jen v omezené podobě, zakrnělou. Čím méně skutečné jistoty a lásky člověk v dětství zažil, čím méně měl prožitků celistvé lásky, čím méně měl možností milovat něco mimo sebe, tím spíše bude později jeho schopnost milovat ulpívat na podobně omezených nebo fragmentárních prožitcích slasti, na pouhém uspokojování pudů. A tím spíše budou mít tyto omezené prožitky jen funkčně sexuální význam, čím více se i dříve prožitá slast omezovala na sexualitu. První láska však zůstává první láskou, i když byla omezená. A my toužíme po shledání s ní, protože jsme žádnou jinou nepoznali.

Naše schopnost objímat něco se slastí a láskou je naštěstí téměř neomezená a svět je naštěstí plný právě tak neomezených možností, aby na něm a v něm mohl člověk nalézt něco, co může svou slastí a láskou obejmout. Ve výchově i v pozdějším životě bychom však měli více dbát na to, aby se slast neodpoutala od lásky a neizolovala se. V tom spatřuji hlavní nebezpečí přílišného zdůrazňování slasti, čiré sexuality. Přísně vzato vůbec neexistuje láska bez slasti. Vždyť milovat je samo o sobě slastné. Teprve když morálka oddělila lásku od sexuality a slast jednoznačně ztotožnila se slastí sexuální, teprve tehdy se objevil názor, že každá slast je vlastně sexuální. Z toho potom vznikaly vpravdě klopotné teoretické konstrukty, na nichž se v nemalé míře podílela také psychoanalýza. Jenže sexuální slast je jen jednou z podob slastných prožitků, které jsou možné. Jistě není jedinou, byť je snad nejintenzivnější. Chtít vysvětlovat veškerou slast jen ze sexuality, to prozrazuje zajetí teoretickým konceptem. Pro jeho udržení je nutné obětovat bohatství a plnost života.

Reklama

Zdroj: Fritz Riemann - Schopnost milovat, nakladatelství Portál

Reklama

Komentáře

Reklama