Můžeš se ve jménu dobra spojit s ďáblem?
A jsme uvyklí myšlence, že za to, co chceme, musíme platit. Za materiální věci penězi, za věci duševní povahy třeba vynaloženým úsilím: duševní radost získám třeba tak, že čtu knihu nebo hovořím s přítelem.
Zdaleka ne vždycky si ale můžeme dovolit opatřit si to, po čem toužíme. Třeba na to nemáme dost peněz nebo nám v cestě stojí různé překážky, a my váháme, zda se vyplatí překážky překonávat, abychom cíle dosáhli, anebo zda se raději cíle vzdát.
Něco nás však může přitahovat natolik, že jsme pro to ochotni obětovat hodně. Třeba i všechno, co máme. Někdy je člověk ochoten na kraj světa jít a obětovat všechno co má, třeba i svůj vlastní život, aby dosáhl toho, po čem touží, anebo aby přispěl věci, kterou považuje za důležitou. Za tak důležitou, že je hodna ztráty jeho vlastního života.
Povím vám teď příběh, který se stal v době před sto lety. Ilustruje dobře jedno z největších dilemat člověka, které před ním stojí, když usiluje o dobrou věc. Totiž dilema, zda je vhodné spojit se třeba i s ďáblem ve jménu dobra.
Marcus Garvey byl černoch původem z Jamajky. Procestoval Jižní Ameriku, studoval v Londýně, až nakonec zakotvil v USA, aby se pokusil o nápravu černošského obyvatelstva. Stal se de facto jedním z prvních vůdců černošského hnutí za osvobození. Když hledal cesty, jak vyřešit černošskou otázku, svým řešením překvapil mnohé. Nikoliv integrace, nikoliv usmíření bělocha s černochem, ale odsun černochů zpět do Afriky. Africký kontinent měl být navrácen zpět černochům.
Pro svou myšlenku získal Garvey mnohé. Během pár let se mu podařilo vybudovat takový kapitál, že mohl začít podnikat. Založil paroplavební společnost, zakoupil několik lodí. Jeho podnikatelské záměry měly své úspěchy i neúspěchy, jako celek však bylo zcela zásadní pro celé černošské hnutí, protože to získalo tak potřebnou sebedůvěru a sebeúctu.
Garvey byl zvláštní kombinací prosťáčka a vzdělance, a proto měl někdy netradiční nápady, jak se ukázalo již během jeho podnikatelském záměru. Dostal však ještě jeden svérázný nápad. Nápad na jedné straně zcela logický, na straně druhý však natolik radikální, že mu nakonec zlomil vaz: ve jménu dobra se spojil s ďáblem. Co to znamenalo? Garvey samozřejmě věděl, že pro černošskou utiskovanou menšinu byl úhlavním nepřítelem, tehdy ještě velmi mocným – Ku Klux Klan. Garvey věřil, že KKK je skutečnou vládní mocností USA, protože neviditelnými mocenskými nitkami ovládá všechny vládní složky a mechanismy. A uvědomil si, že jeho cíl a cíl KKK jsou vlastně totožné! V roce 1922 proto z vlastní iniciativy odjel do Atlanty, kde tajně navštívil vůdce KKK Edwarda Young Clarke. Hovořil s ním o svém záměru odvézt černošské obyvatelstvo zpět do Afriky, čímž si získal důvěru a podporu vůdce KKK. Dva úhlavní nepřátelé tak dosáhli spojenectví v úsilí o svou věc.
Byl to vlastně geniální plán. Jenomže Garvey se přepočítal. Jakkoliv logický jeho krok byl, odpovědí veřejnosti jak bílé, tak i černošské byl radikální odpor. Jeho hnutí se otřáslo v základech, ztratil důvěru a podporu svých členů i veřejnosti. Obrátili se proti němu takřka všichni: stoupenci KKK, zastánci integrace a i ti, kteří byli pro jeho projekt Zpět do Afriky. Do nahlodané konstrukce jeho organizace se vložila i tajná služba, která se infiltrovala do vedení organizace, aby ji rozkládala zevnitř, další ránou bylo několik podnikatelských neúspěchů – a celá organizace se svými projekty na pomoc černošské otázce začala jít ke dnu. Kompromis se Garveymu rozhodně nevyplatil...
Kompromis, to je kouzelné slůvko. Když usilujeme o naši věc, o tu věc, o které jsme do posledního koutku našeho bytí přesvědčeni, že je správná a dobrá, nezřídka můžeme být postaveni do situace jako Garvey. Uvědomíme si, že kompromisním spojením s nepřítelem, tedy ustoupením ze svých pozic, bychom možná mohli svého cíle dosáhnout dříve a snadněji.
Může to být opravdu to správné řešení, protože je pravda, že umět dělat kompromisy je nedílnou částí tolerance, úcty k druhému a moudrosti vůbec. Je to schopnost přizpůsobit se a spolupracovat. Tak se o tom vyjadřuje i John Fitzgerald Kennedy: “Když jsem poprvé vkročil na půdu kongresu, bylo mi řečeno: ‘Aby ses někam dostal, musíš umět spolupracovat s většinou.’ Tato spolupráce vyžaduje více než přátelství. Jde o schopnost uzavírat kompromisy a mít cit pro to, co je dosažitelné a co nikoli. Z tohoto důvodu varuji před tím, odsuzovat každý kompromis jako něco nemorálního.”
Na druhé straně kompromis může být znamením slabosti, strachu, slabošství, zbabělosti a neschopnosti stát pevně na straně pravdy. To kritizuje Karel Kryl v písni Pasážová revolta: “Už nejsme nejsme to co kdysi, už známe ohnout záda. Umíme dělat kompromisy a zradit kamaráda. A vděčni dnešní realitě líbáme cizí ruce. A jednou zajdem na úbytě z té smutné revoluce.”
A i když si řekneme, že aspoň částečně přijatelná cesta někdy, za určitých okolností, zase je pravda, že “Kompromis je dobrý deštník, ale špatná střecha.” (James Russell Lowell)
Když po něčem toužíme, když chceme něčeho dosáhnout nebo když zastáváme názor, stanovisko, hodnoty, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou dobré, je to jako bychom stáli na křižovatce. Přemýšlíme, jakou cestou jít, abychom svého cíle dosáhli. Kolik kompromisů udělat. A je to jako by nám na jedné straně kynul Bůh a na straně druhé ďábel. A někdy nevíme, kdo je kdo. Zdánlivě jasná, logická a přímá cesta může být osudným omylem, a složitá, vykonstruovaná cesta může být to pravé. Ale i naopak. A tak stojíme a nevíme, kudy dál.
Jenomže někdy to naopak dobře víme. A vidíme, že k dobrému cíli, je těžké dojít bez spojení s ďáblem. Zdá se nám to logické, srozumitelné. A říkáme si, že ďábla prostě jen využijeme, že nakonec proč s ním nespolupracovat, když to hlavní je cíl, a jak se říká, “účel světí prostředky”.
Pamatujme však, že historie lidské zkušenosti praví, že spolupracovat s ďáblem se zpravidla nevyplácí. Své by nám o tom mohl říct nejen zmíněný Marcus Garvey, ale i Faust, generál Vlasov, představitelé států, které podepsali Mnichovskou dohodu, ale také třeba Jarek Nohavica, Pavel Kohout, Gándhí, Václav Havel, Alexandr Dubček, duchovní, kteří byli tlačeni ke spolupráci s tajnou policií pod pohrůžkou zavření jejich obcí, atd. Tito lidé jsou jen nepatrným zlomkem těch, kteří v určitém okamžiku stáli před osudovým rozhodnutím, zda se spojit s mocí, která v jejich očích byla mocí zjevně špatnou, zda se spojit s ďáblem. Někteří z nich to zkusili, a třeba to vyšlo. Někteří jiní se spálili ohněm pekelným a ztratili svou čest, život, nebo životy druhých. Jiní tou cestou raději nešli, i za cenu toho, že nikdy svého cíle nedosáhli. Je těžké soudit druhé, posuzovat co kdo dělat měl a co kdo neměl. A ani nám ta role nepřísluší. My se pouze můžeme z jejich příkladu poučit.
Až budeme stát na křižovatce života a vážit kterou cestou se dát, pamatujme, že s ďáblem je spolupráce velmi ošemetná. A že ďábla je někdy jen velmi těžké rozeznat v záplavě slibů a příslibů, v jeho škále převleků. Až budeme stát na takové životní křižovatce, zvažujme všechny možnosti, hledejme netradiční cesty, ale především ptejme se svého srdce a svého svědomí. Protože v našem srdci sídlí Bůh a našim svědomím k nám hovoří.
Rev. Dr. Petr Samojský - http://www.unitaria.cz/praha/
Komentáře
Jde o příklad.
S tou operací to lze zařídit třeba prostřednictvím medií,kdy skutečně slušní a soucitní lidé rádi přispějí na záchranu dítěte. Těch možností je samozřejmě více.
Těm ostatním je tak dána možnost zachovat se ušlechtile,což má příznivý dopad jak na budoucí osud tak i momentální psychický stav,který prospívá i po zdravotní stránce.
Kdyby nebylo filozofů a úvah o (údajně) neexistujím, nebylo by civilizace.
Nejde o ďábla, jde o zabývání se něčím.
A k příspěvku Báry - kdyby se lidé o zlo a dobro nezajímali, tak bychom žili v džungli a chaosu a asi bychom opravdu neměli základní jistoty jako jídlo v ledničce. Sice dnes právní řád nefunguje podle představ mnohých, ale určitou ochranu a základ pro civilizované chování poskytuje.
Každý,kdo si myslí,že je možné se spojit s Ďáblem ve jménu dobra se luboce mýlí. Proto se ptám -jaké je jednání Ďábla.
Tak je člověk sám strůjcem svého štestí či utrpení.
já také souhlasím s tvými příspěvky a myslím že vzájemná komunikace by byla smysluplná,plodná a vzájemně obohacující.
Mám za to,že pokud člověk má v sobě smysl pro krásu a harmonii může mu vlivem Boží milosti být odhaleno poznání,které je dosažitelné pro toho kdo je schopen opravdu hlubokého vztahu ke všem živým bytostem vyvěrajícího ze soucitu,milosrdenství a lásky.
Pěstování ctností má svůj význam pro ctnosti samé a jsou předstupněm skutečného poznání,jenž pro ostatní zůstává uzavřeno pro tvrdost vlastního srdce a tak jsou chráněni před vlastní zkázou.
Již v dětství se u mne projevovaly myšlenky na smyslplnost a význam našich životů,věděl jsem věci o kterých druzí lidé neměli ani ponětí.Kolem třicátého roku však intenzita a naléhavý tlak z nitra se vymanit z vlivu nesprávných životních postojů byl tak silný,že jsem vše co bylo proti mému svědomí a srdci nechal zemřít,což vytvořilo prostor pro nový druh vědomí,které již bylo schopno přijímat nadsvědské pravdy o zákonitostech našich osudů a milosti Boží.
Hlubší poznání bylo odhaleno před patnácti lety.
Chceš-li dát řeč,zašly kontakt na který se ti mohu ozvat.
já také...Mám obavu sem dát kontakt...něco vymyslím ..potřebuji se napít živé vody :-)
ani se ti nedivím,jistě na něco přijdeš.
Pravda je mohutná. Kdyby někdo chtěl popřít, že ani já jsem to nepsal a ani tys to nečetl, pak se nezmění pravda, ale ten, který to popírá, se bude mýlit, l kdyby takových lidí bylo více, nijak se to nedotkne pravdy, l kdyby dokonce všichni lidé na celém světě tvrdili, tiskli, filmovali a přísahali po celé věky, že ani já jsem to nepsal, ani tys to nečetl, pak to všechno dohromady nedokáže rozdrtit žulu pravdy, že já jsem psal a tys četl. Také Pán Bůh v žádném případě nezmění ani nemůže změnit pravdu, protože On -v podstatě je skutečnou Pravdou. Jaká je mohutnost pravdy! Mohutnost skutečně nekonečná, Boží.
A proto žádnou pravdu nemůže nikdo změnit, ale může ji jen hledat, nalézt, uznat a pak svůj život jí přizpůsobit, jít cestou pravdy ve všech záležitostech a zvláště těch, které souvisí s posledním cílem života, vztahem k Bohu, tj. ve věcech víry... Pod sluncem neexistuje člověk, který by nehledal štěstí. Samozřejmě, že ve všem, co děláme, se nám štěstí jeví v té nebo jiné formě jako cíl, ke kterému spějeme. Štěstí, které však není vystavěno na pravdě, nemůže být - stejně jako pravda sama - trvalé. Jedině pravda může být a je trvalým základem štěstí jak jednotlivců, tak i všech lidí. Každý systém politický, ekonomický anebo společenský se musí opírat o skutečný reálný stav věcí a nemůže holdovat neopodstatněným tvrzením a nápadům vybujelé fantazie.
ani se ti...Pozorovateli-budu ráda když se mi ozveš na [email protected] At jsou štastné všechny bytosti a světy..At jsou štastné všechny světy a bytosti v nich...At jsou štastné všechny bytosti a světy v nich..
Pro anděla,včera jsem ti psal v 22.08.
Došel ti email?
Názory lidí jsou částmi jejich štěstí(SHAKESPEARE)
- Odpovědět
Pošli odkaz