Léčitelé

Přidat komentář

Arabský kulturní okruh
Arabská hudba ve své klasické tradici je souhrnem nejrůznějších prvků zemí, ovládnutých islámem - především ze Středomoří, Předního a Středního východu. Zatímco lidové tradice jednotlivých zemí jsou často podstatně odlišné, je jednotná klasická tradice společná všem arabsky mluvícím zemím; jednota se projevuje především v teorii a terminologii, ale částečně i v interpretační praxi, modálních strukturách nebo typech nástrojového doprovodu).
Následující pokus o nástin dějin a. h. musí být - zejména vzhledem k obtížné dostupnosti výchozích pramenů - jen neúplný (např. podle M. Haase a H. Oesche nelze v současnosti napsat dějiny hudby islámského světa). Jeho opěrnými body jsou podstatné hudebně-teoretické spisy, které měly v dějinách a. h. mimořádný význam, a ikonografický materiál. Ten je sice relativně nepočetný (vzhledem k různě přísně dodržovanému zákazu zobrazování živých bytostí, vycházejícímu z islámu), ale zato velmi hodnověrný (zobrazení mělo být podle islámu schopno vlastního života).
Z předislámského období (do r. 622) nejsou žádné přímé zprávy o hud. reáliích. Dochované termíny umožňují pouze určení pěstovaných žánrů: "hudá" (karavanní zpěv) a "nasb" byly spojovány s mužskými interprety, zatímco "zpívající otrokyně" (qajna) prováděly lehčí zábavní zpěvy "sinád", "harádž" za doprovodu nástrojů, nejčastěji loutny (muwattar), šalmaje (mizmár) nebo bubnu (daff). V prvním století islámu (do r. 750) sídlila vládnoucí dynastie Umajjovců v Damašku. Ikonografický materiál té doby zachycuje loutnu pandoru, hráče na hoboj a tanečnici. Damašek se stal postupně centrem obrovské říše, v níž se šíříla obliba perské hudby (perská melodika ovlivňovala arabskou, do hud. literatury proniká perská terminologie).
R. 750 byla dynastie Umajjovců vystřídána Abbásovci (750 - 1258), kteří budují dvůr v Bagdádu. Následující 2 stol. jsou označována jako zlatý věk a.h. V prostředí vzdělaného dvorského publika vzniká nejen vyhraněný náročný interpretační styl, ale i první arabská hudebně-teoretická literatura, písemně jsou fixovány některé melodické mody a rytmické vzorce (viz níže), je překládáno a arabizováno antické hudebně-teoretické dědictví. Snad od konce 9. stol. používaná označení pro hudbu "ghiná" a "músiqí" ukazují na 2 rozličné tradice reflexe: autochtonní arabskou (Ibn al-Munaqqim, al-Mawsilí, al-Isfahání) a řeckou (al-Kindí, al-Farábí). Mezi nejvýznamnější teoretické spisy patří vedle Munaqqimova pojednání o modech (Risála fí l-músiqí, konec 9. stol., vztahující se ale ke starší praxi), 21svazkový Kitáb al-aghání (Kniha písní) al-Isfaháního z 10. stol., která obsahuje texty arabských písní údajně z předislámského období až do 10. stol. spolu s životopisy spisovatelů, skladatelů i interpretů,nebo spisy al-Farábího, např. Kitáb al-músiqí al-kabír (Velká kniha o hudbě), a al-Kindího, které se vyrovnávají s antickým dědictvím a v jeho duchu pojímají hudbu jako vědu. Pro vývoj teorie modů a rytmu je významná "Kniha cyklů" (Kitáb al-adwár) Safí ad-Dína (13. stol.).
Po pádu Damašku (750) se dyn. Umajjovců usazuje ve španělské Cordóbě. Legendární hráč na loutnu Zyrjab tu r. 822 zakládá hudební akademii. Smísením arabské hudební tradice s vlivy berberskými a západogótskými se v prostředí politicky odlišném od východní části islámské říše (západ je zejména od 11. stol. rozdrobenější) formuje andalúzská hudba s vlastními hudebními formami i interpretační praxí. Dnešní hudba Maghrebu (Maroko, Tunis, Alžírsko) je všeobecně považována za navazující na andalúzskou tradici, která byla do Maghrebu přenesena zejména mezi 13. a 17. stol.
Rozdělení islámské říše na východní (Abbásovci v Bagdádu) a západní (Umajjovci v Cordóbě) část r. 750 je jen prvním z nepřehledné řady dělení: Ve 13. stol. připojují Mongolové jihozápadní Asii ke své říši, která v době největšího rozkvětu dosahovala na západě až do Anatólie a na východě do Číny (tudy proudily obousměrně vlivy). Po nich se ujímají vlády osmanští Turci, kteří ovládají po pádu Konstantinopole (1453) největší islámskou říši. Mamlúkové vládnou v Egyptě, Palestině a Sýrii (1250 - 1517). V Persii je poč. 17. stol. založena ší´itská monarchie Safíovců. V severní Indii existuje sultanát od 12. stol. Vrchol indo-islámské kultury představuje vláda Moghulů (1526 - 1858), která je zrušena Angličany teprve v 19. stol. K islámu se hlásí také stepní národy jižního Ruska a střední Asie. Arabští a indičtí kupci přinášejí islám v 16. stol i do jihovýchodní Asie.
Přímým historiografickým důsledkem těchto změn je naprostá nepřehlednost a velmi obtížná vědecká zpracovatelnost období od 11. do 19. stol. Arabskými historiky je období turecké nadvlády považováno za dobu úpadku klasických tradic. Velmi nesnadno zachytitelné jsou různé regionální obnovné tendence , probíhající na některých dvorech místních velmožů (ikonografický materiál zachycuje nejčastěji různé slavnostní scény , hostiny apod. s tanečnicemi, nebo vojenské orchestry, jimž byl připisován značný význam).
Teorie: Nejstarší známé teoretické spisy 9. a 10. stol (Risála, Kitáb al-músiqí..) se zabývají především 2 tématy: kosmologickými aspekty hudby a analýzou intervalů a stupnic. První oblast je určována především tzv. číselnou symbolikou: Číslo je spojujícím faktorem jinak nesouvisejících jevů (např. počet strun - roční období - živly ...) Určování velikostí intervalů procházelo v dějinách a.h. vývojem. Od počátku byla východiskem loutna ´ud, podle jejíchž prázdných strun nebo umístění pražců (zřejmě pouze teoretických) se nazývaly jednotlivé tóny. Ve 2 oktávách, které představují celý prostor arabské hudební teorie, se žádný název tónu neopakuje. Pojem absolutní výšky je a.h. cizí. Zatímco Risála rozeznává 10 tónů uvnitř oktávy pozdější teoretikové jich uznávají 17 (Safí ad-Dín, 13. stol.) až 24 (al-Farábí, 10. stol., M. Mišaka, 18. stol.) Heptatonické stupnice (později mody) jsou základem makámového systému (maqám). Safí ad-Dín jich vytváří v Knize cyklů (Kitáb al-adwár) 12 základních a 6 odvozených. Stupnice jsou chápány jako spojení tetra- a pentachordu, resp. dvou tetrachordů a celého tónu. Spojení tetrachordu je určeno pravidly (např. nejsou spojovány diatonické a nediatonické tetrachordy). Modus vycházející ze stupnice je charakterizován nejběžněji počátečním a závěrečným tónem, někdy i příznačným průběhem melodie. Ve 14. a 15. stol. byl tento systém rozšířen: větší důraz byl přisouzen příznačným melodickým obratům. Tento modální systém, různě obměňovaný pozdějšími teoretiky, doznal podstatné změny až v 19. stol., kdy Libanonec Michael Mišaka rozdělil oktávu na 24 přibližně stejných dílů (každý cca 50 C). Tento systém, umožňující transpozice všech modů, je běžně přijímán na Předním východě.
Také tradiční teorie rytmu má kořeny v Safí ad-Dínově Kitáb al-adwár. Tam je ještě bezprostředně spojena s prozodickou teorií: je odvozena od struktury verše. Pozdější - klasická - tradice používá pojmu "wazn" (míra) pro označení metro-rytmické formule, která strukturuje časový průběh skladeb s pevnou rytmicko-časovou organizací (jsou i skladby s volným rytmem - např. Maqám al-´Iráqí). Wazn je tvořen 2, 3 nebo 4 oddíly, které jsou určeny kvalitativně i kvantitativně . Podobně jako u indické tály je wazn prováděn doprovodným bicím nástrojem. např. bubnem tabl, tamburínou tar, darabukkou, nebo párem tympánů tbilat. Současný rytmický repertoár obsahuje asi 100 waznů; arabští hudebníci se je učí zpaměti pomocí onomatopoických slabik.

Žánry: zatímco v předislámském období nebyla vedena zřetelná hranice mezi sakrální a profánní hudbou, se vznikem a písemnou fixací Koránu jako božího slova začala dodnes neuzavřená diskuze o přípustnosti resp. vhodnosti provozování a poslechu vokální i instrumentální hudby (klasická hudba byla prvními náboženskými autoritami Muhammadem počínaje nazírána jako frivolní). Pod tímto zorným úhlem je arabská hudba tradičně dělena na 1) náboženskou, 2) klasickou, úzce spojenou s poezií, a 3) lidovou.

Duchovní hudba zahrnuje 3 základní oblasti: formy spojené s mešitou (čtení Koránu, výzvy k modlitbám z minaretu); hudbu mystických řádů; neliturgické formy svátku mawlid.
Přednes Koránu (qirá´a) je podřízen přísným pravidlům (výslovnost, přízvuky, pomlky, 3 základní rychlosti); jejich hlavním cílem je zachování jednotné formy a zabránění průniku vlivů z klasické hudby. Melodický průběh téhož textu se může u různých přednašečů podstatně lišit.
Přednes výzvy k modlitbám (ádhán) z minaretu má - i při velké variabilitě v jednotlivých mešitách - některé společné rysy: rozvíjí se ve 12 melodických frázích, založených na makámové řadě, melodická křivka vrcholí v 7. frázi .Ádhán má tytéž rysy i u izolovaných muslimských komunit, např. v Nepálu.
Hudba pobožností muslimských mystiků (súfí) má přivést zůčastněné ke stavu tranzu, který je chápán jako nejvyšší sjednocení s Alláhem. Z dostupných pramenů je zřejmé, že v průběhu dějin měla hudební stránka obřadů různou podobu - od orchestrální po komorní, v současnosti např. v Anatólii, tradiční oblasti súfijů, přežívá zpěv s doprovodem bubnů a náje, spojený s charakteristickou gestikou. Slavnosti k výročí narození Muhammada (mawlid) sestávají z částí shodných v celém islámském světě (básně o životě Proroka, přednes Koránu, modlitby) a z částí regionálně odlišných (tance, písně).
Základní formou klasické a. h. je nauba (též fasl, wasla) ve dvou hlavních podobách: východní (Sýrie, Egypt) a západní (Maghreb). V současné době bývají ale častěji prováděny jednotlivé části nauby, např. taqsím (vizmaqám). V Iráku je nejrozšířenější formou al-maqám al-´Iráqí (viz maqám), v Egyptě je za nejdokonalejšího představitele maqámového fenomenu považován od 19. stol. dór

Léčitelé

Přidat komentář